Když to již opravdu nejde jinak – aneb odebrání dítěte z rodiny

LUDMILA HANUŠOVÁ

Psychoterapeutka a arteterapeutka, pracuje dlouhodobě v problematice náhradní rodinné péče, v současné době je i lektorkou Velkého vozu Sever

Občas na nás z novin či časopisů vyskočí článek o násilném odebírání dětí z rodiny, v němž je barvitě vylíčena emocionálně vypjatá scéna, kdy děti brečí a zoufale se snaží držet svých rodičů, rodiče křičí a snaží se před zasahujícími soudními vykonavateli, sociálními pracovníky a asistujícími policisty dítě ochránit, všude je zmatek a panika. Článek popisuje situaci, z níž nás mrazí, z níž na nás dýchá napětí, zloba, pocity křivdy, bezmoc a strach. Situaci, ke které by nemělo a nemuselo docházet.

Událost, při níž je dítě odebráno z rodiny, patří jednoznačně k nejnáročnějším životním situacím, které se v rodinném životě mohou udát, a to i za předpokladu, že se výše uvedený scénář nekoná. Velmi totiž zatíží celý rodinný systém, děti nevyjímaje, na dlouhou dobu. Zpravidla se také neobejde bez následků. I proto bychom se k tak závažnému kroku měli uchylovat jen v případě, kdy přes veškeré snahy a použití veškerých preventivních i podpůrných aktivit, kterými jsou např.:

  • konzultace a návštěvy OSPOD (tzn. sociálních pracovníků příslušného městského úřadu)
  • sanace rodin (snaha o zlepšení fungování rodiny a tedy o její zachování)
  • rodinný asistent (zpravidla pracovník místní sociální služby, který bezplatně pomáhá rodině řešit nepříznivou sociální situaci)
  • případové setkání (na které se všechny zúčastněné strany domluví, jak co nejlépe společně v zájmu dítěte postupovat),

 

výchova dětí zůstává nadále narušena či vážně ohrožena.

Veškerá snaha by v takovém případě měla směřovat k co nejklidnějšímu průběhu události.

Zejména je důležité, aby všichni zúčastnění spolupracovali. Toho je možné „docílit“ pouze tehdy, porozumí-li situaci a cítí-li k sobě navzájem důvěru. Dosáhnout toho není jednoduché, ale je to možné. Strachu a obav nás nejlépe zbaví dostatek informací. Jak dítě, tak jeho rodiče by vždy měli být odpovídajícím způsobem informováni o:

  • důvodu odchodu dítěte z rodiny – zejména dítě je třeba ujistit, že nejde o trest, že není viníkem, ale že je potřeba vyřešit problémy, které nastaly, že své rodiče neztrácí
  • místě jeho pobytu – je-li to možné, umožníme dítěti či celé rodině seznámit se s místem pobytu, např. prohlídkou fotografií, v ideálním případě místo společně navštívíme
  • délce pobytu
  • možnostech a podmínkách kontaktu s členy rodiny
  • pravidlech, která zde platí atd.

Je důležité pamatovat na dostupnost místa pobytu dítěte pro jeho rodinu a pokud možno pro dítě zachovat možnost navštěvovat svou původní školu, kroužky, být ve styku s kamarády atd. V případě, že jde o sourozence, neměli by být rozděleni.

Dále je vhodné:

  • Zohledňovat potřeby a zvyklosti dítěte a jeho rodinných příslušníků
  • Zajistit pečující osobu, která skýtá záruku, či alespoň šanci, na vybudování stabilního vztahu s dítětem
  • biologické rodině v době pobytu dítěte mimo ni poskytovat pomoc a podpora umožňující návrat dítěte do rodiny zpět
  • Nemenší péči věnovat dítěti i celé rodině po návratu dítěte do rodiny

Samozřejmě existují situace, kdy na tato opatření není čas ani prostor, např. je-li dítě v ohrožení života, ale těch není, naštěstí, většina, jde spíše o výjimky.

Příspěvek byl publikován v rubrice Odborné články a jeho autorem je entry. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.