Oldřiška: Ten pán se mi nelíbí! Slečna minule byla hezčí, vlásky měla jako moje Barbínka, dostala jsem ji od táty, když ještě s mámou společně zdobili stromeček a všichni kolem dělali, že věří na Ježíška.

Co jako? Jak to, že neví, jak se jmenuji? Copak to nemá v těch svých papírech napsané? Máma mu to neřekla?

Zase si něco píše. Psaní mi nejde, nebaví mě to, nemám ráda ani malování, nesnáším tu prázdnotu nad čistým listem papíru. Ruce ušmudlané od pastelek, horší jsou snad jen křídy a drsný asfalt.

Něco se ptá – před malou chvilkou se přece ptal na to samé, dělá si legraci? Nebo snad moje odpověď byla špatně? Ach jo! Jak mám znát správnou odpověď? Ve škole si stačí zapamatovat co nejvíce správných odpovědí a učitelé dají pokoj. Na mámě někdy docela dobře poznám dopředu, co by asi chtěla slyšet. Táto, proč ty to nepoznáš nikdy? Hádat se přece vůbec není hezké! Říká to i babička.

Nad čím se to mám zase zamyslet? Proč to dělám? Nevím proč … a taky nevím, proč bych to měla říkat zrovna tobě! Tak, a teď mi ještě něco moudrého poraď, radílku jeden. Řeknu mámě, ať už mě sem příště nevodí.

Pracovník: Zdá se, že jsem nezačal moc dobře. Chudák holka, nechtěl bych zažít to co ona. Toho „Proč?“ v mé poslední otázce se skoro lekla – jak jsem si všiml. Proč se vlastně nemáme ptát proč? Jak se to stalo? Ale vždyť to také nemám rád, připadám si potom jako u výslechu. Po boji je každý generálem. Čím bych ji tak mohl podpořit? Zde se jí přece nic zlého nestane, naopak, jsem tu proto, abych jí dokázal nabídnout pomocnou ruku. Jestli pak už jí to doma řekli? Máma asi těžko, myslím, že tomu sama dosud úplně neuvěřila a snaží se lhát si do kapsy.

Oldřiška: Hlavně ať se pořád nevyptává na tátu. Jak spolu doma komunikujeme? Asi dobře, alespoň myslím. Nejčastěji s mámou, někdy se zastaví i Janička odvedle, pečou doma prima koláče a mívají moc dobrou marmeládu, mám ji moc ráda. Co to může být to komunikování? Něco o komunikacích říkali včera večer v rádiu. Zeptám se na to mámy.

Pracovník: Co mi to tu děvče zase povídá? Chvilku se nedokáže držet daného tématu? Chápe vůbec, jak může být tento rozhovor pro její budoucnost důležitý? Co ty děti dnes ve škole učí? Zdá se, že ani trochu nedává pozor, co jí říkám. Rozumí mi vůbec, chápe význam slova komunikace? Ale co bych po ní chtěl – já musím najít cestu k ní, ne ona ke mně. Jsem to já, od koho se čeká, že vybuduje most. Zkusíme něco hravého.

Oldřiška: Tak už je to tady! Pastelky, přitroublý úsměv na tváři a odporně bílý papír. Nic malovat nebudu! Nechci. Jaký domeček? Neumím. Co bych chtěla mít doma? Nevím, a koupí mi to tu někdo? Nebudu kreslit. Malování nemám vůbec ráda.

Co to zase vytahuje? Jé, barevný padák, znám ještě ze školky, měli jsme tam taky jeden, byla s ním spousta legrace. Domeček z padáku? Tady a teď? Jak? Aha, přehodit přes věšák, dovnitř židle a malý stoleček, vejde se i holčičí kuchyňka, co stojí tamhle v koutku, od první chvilky po ní koukám, vždy jsem si takovou přála, Lucinka má doma v dětském pokojíku podobnou, jestlipak také má šuplíčky plné barevného nádobí? Plastové kuře, mrkev a brambory – prima legrace. Rychle, ještě tu mrkací panu, posadit hezky za stůl. A dáme si kafíčko s bábovkou. Hele, vousáč sem leze za mnou, to je fakt psina. Mám vlastní domeček. Děkuji za optání, mám se tu dobře, dá si návštěva také kávu? Vařili jsme ji s panenkou, bude se jmenovat Serafínka. Ukážeme domeček mamince, až si pro mne přijde? Budeme jako doma – jenže tu bude navíc ještě Serafínka. Ano, nábytek je super, velmi moderní. Kam dáme tátu? Táta místo nepotřebuje, už nechce být s námi. Snad se ale na nás může občas koukat zvenku, třeba tím kulatým okýnkem uprostřed, jak je stažené tím provázkem. Roztáhneme ho trošku, dokážeš rozvázat ten uzel?

Pro mnohé sociální pracovníky, terapeuty, psychology bývá dítě těžkým klientem. Ne každý máme talent si s dětmi porozumět, získat jejich důvěru, ba co víc – rozhovorem jim pomoci. Přesto jsou děti našimi klienty, potřebují pomoc, a někdy jde o vážné situace, kdy se rozhoduje o jejich dalším osudu.

Jak od dítěte získat potřebné informace, jak mapovat jeho stav či posun, jak rozhovorem intervenovat, když je třeba pomoci, se dozvíte na kurzu „ZÁKLADY VEDENÍ ROZHOVORU S DÍTĚTEM“, který bude probíhat 4.12. 201 v Praze.

Pro pracovníky orgánů SPOD, azylových domů, zařízení pro okamžitou pomoc dětem a pověřené osoby nabízíme 64hodinový výcvik „EFEKTIVNÍ KOMUNIKACE A RODINNÁ DIAGNOSTIKA PRO PRACOVNÍKY SOCIÁLNĚ – PRÁVNÍ OCHRANY“, který se věnuje nejen profesionálnímu vedení rozhovoru s klienty / dětskými klienty, ale i dalším tématům jako je např. stanovení zakázky a cíle spolupráce s rodinou, šetření v domácnosti, pochopení rodinných vztahů, obtížné situace.

Více informací získáte na www.velkyvuz-sever.cz.

Autor článku: Juraj Žáček – lektor kurzů, rodinný konzultant, muzikoterapeut.

Vzdělávací organizace: Velký vůz Sever – nezisková organizace, která se zabývá vzděláváním sociálních pracovníků, supervizemi pro sociální oblast a dalším vzděláváním pedagogických pracovníků. Využívá interaktivní metody zážitkové pedagogiky, tréninky v modelových situacích a podporuje účastníky v jejich osobním rozvoji.