Zážitkový styl při výuce facilitace případových konferencí

Ing. Lukáš Kučera

 

Představte si, jak sedíte na přednášce o facilitaci. Tedy umění, jak pomoci jednotlivcům či skupině lidí, aby se ve vymezeném čase dostali k určitému výsledku¹. Výsledku, který však není předem určen a je nejlepší možný. Kdy zapojení lidí do procesu hledání řešení zvyšuje jejich motivaci výsledek naplnit, zvyšuje jejich osobní spokojenost i ochotu vůbec společné řešení hledat… A to už jsme na té přednášce. Přednášející stroze vykládá o tom, jak je důležitá osobnost facilitátora, jak musí být nezaujatý, jak má být komunikačně zdatný, jak má dávat slovo, jak má slovo brát, jak má být asertivní, jak má být empatický,… Spousta jak, jak, jak!

 

Těmito radami a doporučeními bychom mohli snadno naplnit celou učebnici a podle toho připravit mnoho přednášek. Na závěr vás jako posluchače vyzkoušet a podle toho zjistit jak jste dobří. Až potud to funguje. Trable začínají ve chvíli, kdy si stoupnete před lidi a máte facilitovat případovou konferenci, jednání, pracovní poradu, setkání rodičů. V tu chvíli zapomenete na všechny poučky a děláte to, co umíte, tak jak to umíte nejlépe. A znalosti z přednášky jsou tytam.

 

Základní problém je, že facilitace není jen o znalostech, ale je to soubor znalostí, dovedností a postojů, tedy kompetence². A kompetenci můžeme rozvíjet jen trénováním³. Jinak to nejde. Nejprve se dozvíte, že něco neumíte – máte nevědomou nekompetenci. Pak víte, že něco neumíte – máte vědomou nekompetenci. Opakovaným tréninkem, sbíráním zkušeností a dělání chyb se posunujete k vědomé kompetenci – kdy jste schopni danou věc provádět, pokud se na to soustředíte. Vaše cílová  meta, je nevědomá kompetence, kdy věci děláte automaticky podvědomě a jste schopni je použít i v pro vás náročných či stresujících situacích.  Umění facilitace je univerzální, což vám nabízí spoustu příležitostí k jejímu tréninku. Od domlouvání se se známými, co provedete o víkendu, přes vedení pracovní porady, po náročné případové konference. Univerzálnost tohoto přístupu spolu však přináší i určité úskalí. Každá situace je jiná. Pravděpodobnost, že se dostanete do dvou stejných situací při facilitaci je mizivá. Proto je potřeba pochopit obecné principy a trénovat, trénovat, trénovat.

 

Tradiční trénink⁴ probíhá tak, že lektor rozhoduje o tom, co potřebují účastníci tréninku znát a umět. Informace nejprve vstřebáte a pak si je vyzkoušíte v praxi. Třeba tím, že napodobujete nějaký vzor, nebo řešíte situaci předem daným postupem. Tímto způsobem je možné trénovat dílčí dovednosti.

 

Tradiční trénink však není možné aplikovat na facilitační dovednosti. Na facilitaci je náročné, že se jako taková skládá ze spousty dílčích dovedností, které si musíte osvojit postupně. Na jedné straně pracujete s lidmi, sledujete jejich názory a emoce a na druhé straně hlídáte proces a pracujete s informacemi. Je to tedy soubor komunikačních dovedností, jako je naslouchání, shrnování, parafráze, zrcadlení, reflexe, přerámování, popisování, kladení vhodných otázek. A k tomu soubor dovedností pojících se s hlídání procesu, tedy sledování času, vyjasňování cílů, zpracování informací, hledání a hodnocení řešení, uzavírání témat, atd… K tomu patří ještě třetí strana mince, nebo spíše její vnitřek – schopnost sebereflexe, improvizace, sebejistota a uvědomování si vlastních postojů – určité tendence přinášet řešení, hodnocení, názory, sympatie, antipatie,…

A právě tato komplexnost a potřeba uvědomovat si sebe sama a svoji roli v procesu, činí z facilitace vhodný objekt pro trénink participativní⁴, což je jen jiné označení pro zážitkové učení. Zážitkové učení ⁵ je postaveno na experimentování. Na tom, že jste postaveni do určité situace, jste nuceni ji řešit a následně si uvědomujete, co se dělo, jak jste se cítili, co fungovalo a co by se dalo udělat lépe. Konkrétní prožitek prostřednictvím zpětného ohlédnutí, tedy reflexe, transformujete na zkušenost, kterou si zasahujete do svých dalších zkušeností, do toho, jak ve vašem světě věci fungují, jak je vidíte, jak jim rozumíte. Této fázi říká David Kolb⁶ abstraktní konceptualizace. Na základě toho si následně vytváříte plán, jak se budete chovat v podobné situaci příště. Díky prožitku máte také daleko větší motivaci hledat, jak řešit podobné situace a informace, které v tu chvíli získáte nebo pojmenujete, si budete daleko lépe pamatovat. V případě dovedností se díky reflexi, konceptualizaci a plánování dostáváte k jejich promyšlenému cvičení, které přináší nejlepší výsledky⁷. Tedy pokud si cíleně vybíráte, co budete trénovat, soustředíte se na to a věnujete tomuto tréninku dostatek času. Kromě běžného života, kde se naučíte nejvíce, jsou vhodným tréninkovou možností modelové situace, na kterých si můžete vyzkoušet svoji reakci a svoje chování v dané situaci. Krása modelové situace je v tom, že se při ní neučíte jen vy v roli facilitátora, ale i účastníci, kteří se učí z vašeho výkonu a dostávají nový pohled na lidi, se kterými facilitátor pracuje, na jejich motivy, záměry a emoce.

 

Přínos participativního tréninku, tedy zážitkového tréninku s lektorem, který vás facilituje, abyste si objevili o daném tématu to, co potřebujete, je především v tom, že vás vede k experimentování a přemýšlení. Jste tak lépe připraveni na nové situace, do kterých se budete v rámci facilitace dostávat.

 

Autor článku je facilitátor a lektor v projektu Connection

31.3.2014

 

Použitá literatura

1) Veronika Uhlířová, Lukáš Kučera: Základy facilitace, Velký vůz Sever, Nový bor, 2013

2) Jiří Plamínek: Sebepoznání, sebeřízení a stress, Grada Publishing, 2. vydání,2008

3) http://www.gordontraining.com/free-workplace-articles/learning-a-new-skill-is-easier-said-than-done/

4) Jiří Plamínek: Vzdělávání dospělých, Grada 2010.

5)Daniel Franc, Martin Andy, Zounková Daniela: Učení zážitkem a hrou, Computer Press, 2007.

6)Kolb, David: Experiential learning: Experience as the source of learning and development. Englewood Cliffs, 1984.

 

7)GEoff Colvin: Talent nerozhoduje, Compute Press, 2010.

Zážitkový styl výuky facilitace případových konferencí je součástí vzdělávacího projektu pracovníků v sociálních službách Connection. Projekt má za úkol propojit společná témata sociálních služeb, které pracují s ohroženými rodinami a dětmi, s tématy sociálně-právní ochrany dětí formou vzdělávání a jednotné metodiky.

 

Projekt Connection je podpořen Evropským sociálním fondem prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR. Číslo projektu: CZ.1.04/3.1.03/A7.00035. Více o projektu www.velkyvuz-sever.cz

 

 

                  Když to již opravdu nejde jinak – aneb odebrání dítěte z rodiny

                                                    Ludmila Hanušová

Psychoterapeutka a arteterapeutka, pracuje dlouhodobě v problematice náhradní rodinné péče, v současné době je i lektorkou Velkého vozu Sever

Občas na nás z novin či časopisů vyskočí článek o násilném odebírání dětí z rodiny, v němž je barvitě vylíčena emocionálně vypjatá scéna, kdy děti brečí a zoufale se snaží držet svých rodičů, rodiče křičí a snaží se před zasahujícími soudními vykonavateli, sociálními pracovníky a asistujícími policisty dítě ochránit, všude je zmatek a panika. Článek popisuje situaci, z níž nás mrazí, z níž na nás dýchá napětí, zloba, pocity křivdy, bezmoc a strach. Situaci, ke které by nemělo a nemuselo docházet.

Událost, při níž je dítě odebráno z rodiny, patří jednoznačně k nejnáročnějším životním situacím, které se v rodinném životě mohou udát, a to i za předpokladu, že se výše uvedený scénář nekoná. Velmi totiž zatíží celý rodinný systém, děti nevyjímaje, na dlouhou dobu. Zpravidla se také neobejde bez následků. I proto bychom se k tak závažnému kroku měli uchylovat jen v případě, kdy přes veškeré snahy a použití veškerých preventivních i podpůrných aktivit, kterými jsou např.:

• konzultace a návštěvy OSPOD (tzn. sociálních pracovníků příslušného městského úřadu)
• sanace rodin (snaha o zlepšení fungování rodiny a tedy o její zachování)
• rodinný asistent (zpravidla pracovník místní sociální služby, který bezplatně pomáhá rodině řešit nepříznivou sociální situaci)
• případové setkání (na které se všechny zúčastněné strany domluví, jak co nejlépe společně v zájmu dítěte postupovat),

 

výchova dětí zůstává nadále narušena či vážně ohrožena.

Veškerá snaha by v takovém případě měla směřovat k co nejklidnějšímu průběhu události.

Zejména je důležité, aby všichni zúčastnění spolupracovali. Toho je možné „docílit“ pouze tehdy, porozumí-li situaci a cítí-li k sobě navzájem důvěru. Dosáhnout toho není jednoduché, ale je to možné. Strachu a obav nás nejlépe zbaví dostatek informací. Jak dítě, tak jeho rodiče by vždy měli být odpovídajícím způsobem informováni o:

• důvodu odchodu dítěte z rodiny – zejména dítě je třeba ujistit, že nejde o trest, že není viníkem, ale že je potřeba vyřešit problémy, které nastaly, že své rodiče neztrácí
• místě jeho pobytu – je-li to možné, umožníme dítěti či celé rodině seznámit se s místem pobytu, např. prohlídkou fotografií, v ideálním případě místo společně navštívíme
• délce pobytu
• možnostech a podmínkách kontaktu s členy rodiny
• pravidlech, která zde platí atd.

Je důležité pamatovat na dostupnost místa pobytu dítěte pro jeho rodinu a pokud možno pro dítě zachovat možnost navštěvovat svou původní školu, kroužky, být ve styku s kamarády atd. V případě, že jde o sourozence, neměli by být rozděleni.

Dále je vhodné:

• Zohledňovat potřeby a zvyklosti dítěte a jeho rodinných příslušníků
• Zajistit pečující osobu, která skýtá záruku, či alespoň šanci, na vybudování stabilního vztahu s dítětem
• biologické rodině v době pobytu dítěte mimo ni poskytovat pomoc a podpora umožňující návrat dítěte do rodiny zpět
• Nemenší péči věnovat dítěti i celé rodině po návratu dítěte do rodiny

Samozřejmě existují situace, kdy na tato opatření není čas ani prostor, např. je-li dítě v ohrožení života, ale těch není, naštěstí, většina, jde spíše o výjimky.

 

                    Případová konference očima supervizora

                                    Mgr. Martin Bušina

 

Může někdo nahradit zákonného zástupce dítěte na PK?

Psychoterapeut, supervizor a lektor pro sociální a firemní oblast, je též lektorem Velkého vozu Sever.

 

 Nedávno jsme na supervizi na jednom oddělení sociálně – právní ochrany dítěte řešili otázku jak postupovat, když jeden ze zákonných zástupců dítěte žádá, aby na případové konferenci (dále jen PK) vystupoval zástupce rodiče jako zmocněnec, nebo dokonce právní zástupce. (Nebudu zde uvádět další podrobnosti případu z důvodu ochrany jak klientů, tak pracovníků OSPOD). Každopádně je tato otázka pro pracovníky OSPOD poměrně složitá. Jejich práce je výkonem státní správy, která se řídí mimo jiné i správním řádem, dle kterého by byla účast zmocněnce nebo právního zástupce na PK teoreticky možná (k tomu se ještě dostaneme). Zároveň si musíme uvědomit jeden závažný fakt. A to, že PK je především jedna z metod sociální práce. Což znamená, že PK počítá s tím, že rodina (rodiče a děti) projeví jednak svou vůli, vyjádří své myšlenky, názory a pocity, a za pomoci facilitátora s ostatními účastníky PK objeví své vlastní zdroje, o které pak “opřou” svá řešení a změny s eventuální podporou dalších odborníků (sociální služby, rodinná poradna apod.)

 

Takže co s tím? Nám pomohlo, že jsme si na konkrétní kauzu položili 3 otázky:

1. 1.       „Co je cílem PK?”

2. 2.       „Přispěje účast zmocněnce rodiče k naplnění cílů PK a je jeho účast v zájmu dítěte? (nebo je tam v zájmu chybějícího rodiče a tudíž bychom mohli mluvit o jeho kontraproduktivní roli) ”

3. 3.       „Vztahuje se skutečně správní řád na PK?“

Pojďme si na tyto tři otázky zkusit odpovědět:

1)      PK má jasně danou metodiku, strukturu, obsah, pravidla a definované výstupy.  Cílem PK je vyhodnotit situaci dítěte a stanovit ve spolupráci s rodiči plán opatření.  Z toho už zcela jasně vyplývá, že jakákoliv zastupující osoba nemůže být kompetentní k vyhodnocení situace dítěte, ani k tvorbě plánu péče o hrožené dítě.  Tuto kompetenci mají pouze rodiče, jako zákonní zástupci dítěte, kteří by se měli osobně účastnit vyhodnocení a sestavení plánu a měli by se aktivně podílet na jeho realizaci.

2)      Toto je potřeba posoudit vždy případ od případu, ale vzhledem k odpovědi na otázku č. 1 si dovolím konstatovat, že účast zmocněnce či právního zástupce není pro PK a dítě žádným přínosem.  Přínosem může být pouze u tzv. “motivační“, (pokud tito lidé správně chápou význam PK a zájem dítěte)

3)      Správní řád se na PK jako na metodu sociální práce vůbec nevztahuje, nejedná se o žádný právní úkon, není to správní rozhodnutí.  Tzn., že pokud se jí nebude účastnit rodič, postrádá PK svůj smysl, a pokud ji svolává OSPOD, měl by si vždy jednoznačně odůvodnit, proč se PK rozhodl nesvolat a to poznačit do spisu.

PK je velmi dobrý nástroj sociální práce.  Praxe na OSPOD nám však ukazuje, že má své limity a dokonce kontraindikace (kdy není vhodné ji použít). Její efektivní využití je navíc podmíněno i souhrou dalších faktorů, např. komunikačními dovednostmi jednotlivých účastníků. Vhodná je proto účast  facilitátora na PK.

 

 

                 Velký vůz Sever přiváží občerstvení vyčerpaným odborníkům 

                                                PhDr. Zdeňka Průchová

 

Každý z nás se někdy setkal s odborníkem z řad pomáhajících profesí. Pomáhají nám např. sociální pracovníci, psychologové, terapeuti, když jsme v nouzi. Mezi pracovníky pomáhajících profesí patří i učitelé, vychovatelé a lékaři, kteří nám pomáhají zorientovat se ve světě a ve zdraví v něm obstát. Setkání s odborníky na pomoc, podporu, výchovu a zdraví může být podnětné, užitečné, inspirující a tím také léčivé.

Někdy se ale stane, že nám setkání s pomahačem nesedne, není to ono. Nabízená pomoc se míjí účinkem. Příčin může být celá řada. Některé vychází z našeho mnohdy nereálného očekávání od nabízené pomoci, některé příčiny jsou na straně pomáhajícího pracovníka. Nemusí nám vyhovovat jeho přístup, způsob práce, způsob komunikace, někdy si prostě nevyhovujeme lidsky. Některé příčiny mohou pramenit přímo ze situace, ve které se nachází sám pomahač. Práce s lidmi je v dlouhodobé perspektivě náročná. Proto pomahačům hrozí psychická únava a vyčerpání. Pomáhající musí nejen neustále vstřebávat novinky ze svého oboru, vzdělávat se, informovat se, zefektivňovat svojí práci, ale i učit se specifickým dovednostem, např. jak efektivněji komunikovat s klienty, žáky, pacienty. Proto je důležité, aby uměl pečovat o sebe stejně dobře jako o druhé. Například, aby uměl své pochybnosti, nejasnosti ohledně práce sdílet s kolegy, aby uměl odpočívat, relaxovat. To je jedna z možných cest k dlouhodobě uspokojivé a fungující profesionální pomoci druhým.

Na tyto potřeby pomahačů reagují ve vzdělávacích kurzech lektoři z neziskové nestátní organizace Velký vůz Sever, která sídlí od roku 2011 v Novém Boru. Jejím hlavním cílem je vzdělávání odborníků ze sociální a pedagogické oblasti. Při školeních pracují lektoři formou interaktivní, zážitkovou, v malých kolektivech účastníků, za pomoci tréninkových cvičení se zpětnou vazbou, her, diskuzí a dalších kreativních metod. Účastníci si tedy mohou vše zažít a vyzkoušet. Např. si nacvičit, jak by mohli reagovat v zátěžové situaci při práci s klientem.

Dlouhodobě směřuje tým Velkého vozu Sever své akreditované vzdělávání k posílení kompetencí odborníků angažujících se v řešení problematiky náhradní rodinné péče.  Díky projektu Connection č. CZ.1.04/3.1.03/A7.00035 financovanému z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR, bude až do konce června 2015 realizovat 130 jedno či dvoudenních kurzů pro sociální pracovníky ve službách pro ohrožené rodiny a děti. Mezi nabízené kurzy patří Vedení rozhovoru s dítětem, Základy krizové intervence, Základy facilitace, Kontakt dítěte žijícího v náhradní rodině s rodinou biologickou, Problematika přechodu dítěte z rodiny do ústavu/náhradní rodiny. Kurzy jsou bezplatné, účastníci na nich obdrží metodickou příručku a po zvládnutí závěrečného testu i osvědčení o úspěšném absolvování kurzu. Od října 2013 do současnosti absolvovalo zmíněné kurzy přes 1000 osob.

Mimo projekt Connection realizuje Velký Vůz Sever i další vzdělávací aktivity, např. tyto 1-2denní kurzy pro pedagogické pracovníky a pracovníky ústavů pro děti: Vedení třídy, Prevence a řešení šikany, Zvládání problematických situací ve škole, Komunikace s dítětem žijícím v ústavu o biologické rodině a další.

Na vzdělávací akce všeho druhu navazuje nabídka následného poskytování metodického vedení a supervize v oblasti práce s ohroženou rodinou/dítětem.

Kromě odborníků ze sociální a pedagogické oblasti jsou další cílovou skupinou Velkého vozu Sever i náhradní rodiny s dětmi, případně rodiče, jimž bylo dítě odebráno. Jim všem poskytuje Velký vůz Sever poradenství a psychoterapii. Poradenství také mohou využít i rodiny a děti vytipované orgánem sociálně-právní ochrany, které jsou v riziku umístění mimo rodinu.

Autor článku: PhDr. Zdeňka Průchová, pracuje jako psychoterapeutka a psycholožka se zaměřením na děti a dospívající s výchovnými a osobnostními problémy, v současné době je i lektorkou Velkého vozu Sever.

 

                                          Když si již nevíte s dětmi rady…

                                                    Bc. Pavel Kalpakcis

 

Také to zažíváte?  Děti jsou nevychované, mají problémy s mezilidskými vztahy, učením, komunikací a neumějí být více samostatné.

Je třeba si uvědomit, že dnešní děti žijí v úplně jiných podmínkách, než se žilo před 20 lety. Oba rodiče jsou dnes často plně vytížení a ve velikém tlaku, splácí se hypotéka, požadavky zaměstnavatele se zvyšují, vše se děje ve stresu, na děti již nezbývá sil ani času.  Dítě je odkázáno na vlastní zábavu a tou je žel v dnešní době nejčastěji internet, počítačové hry, facebook, apod. Víte například, že dospělou osobou, kterou dítě ve svém dětství (v době školní docházky) vidí nejčastěji, není nikdo z rodičů, ale učitel? Děti tedy neustále samy prožívají něco, o čem si nemají s kým popovídat, necítí zájem těch, od kterých potřebují, aby je milovali.

Dobrá, řeknete si, ale co s tím? Kdo vám pomůže? Kromě pedagogicko – psychologické poradny existuje i další pomoc.  Mluvíme zde o rodinném poradenství, sociálně aktivizačních službách pro rodiny s dětmi a dalších sociálních službách, které pravděpodobně ve vašem okolí fungují a většinou je poskytují neziskové organizace.  Jejich zaměstnanci mohou pomoci způsobem, který si s nimi vy sami domluvíte (nejedná se tedy o kontrolu cizích lidí, zda máte doma uklizeno, navařeno apod.).

S čím vám mohou pomoci? Poradí vám, jak doma zklidnit napjaté vztahy nebo třeba jak nejlépe s dětmi trávit volný čas. Tam, kde se rodina ocitla v potížích, které následně negativně ovlivňují děti, nabízí pracovníci sociálních služeb odborné zázemí: azylový pobyt pro rodiče s dětmi, doučování, psychologickou pomoc dětem i rodičům, trénink výchovných dovedností přímo v domově rodiny, aj.

A jak se k pomoci proškolených odborníků dostanete? Dejte si do internetového vyhledávače „registr poskytovatelů sociálních služeb“ nebo si zajděte na obec pro katalog se seznamem sociálních služeb v obci a okolí.

Autor článku: Bc. Pavel Kalpakcis, pracuje jako učitel a zároveň jako psychoterapeut pro rodiny s dětmi.

 

                                                     Sebevražda

                                           Mgr. Kamila Kudlvasrová

 

Rady pro blízké, co dělat, když vám někdo řekne: Mám chuť si ublížit, spáchám sebevraždu, zabiju se …

Tato slova v nás mohou vyvolat strach, pocit odpovědnosti za život a rozhodnutí druhého, pocity viny, soucit. Někdy můžeme mít pocit, že to není myšleno vážně, že je to snaha s námi manipulovat, získat zájem, pozornost. Někdy máme pocit, že bychom o tom raději neměli mluvit, abychom myšlenky na sebevraždu nepodpořili. Všechny tyto pocity jsou v pořádku, někdy ale vedou k reakcím, které mohou škodit nám i člověku, který o sebevraždě uvažuje (např. zpochybňování nebo přebírání odpovědnosti).

Co tedy s tím?

Berte sebevraha vážně

Pozor, i ten, kdo chce hrozbou sebevraždy pouze s námi manipulovat, může na nedůvěru a zpochybňování reagovat snahou dokázat, že to vážně myslí.

Nehledejte viníka

Sebevražda může vyvolávat pocity viny. Že jsme si nevšimli, že jsme nepřesvědčili, že jsme svými činy způsobili chuť se zabít, či tuto chuť podpořili. Někdy si toto říkáme sami, někdy nám to říká okolí, někdy nám sebevraždu dává za vinu i sám sebevrah („Když se se mnou rozejdeš, zabiju se a bude to tvoje vina.“). Skutečnost je ale taková, že každý má odpovědnost za svůj život a za rozhodování o něm. A pokud se rozhodne ho z jakýchkoliv důvodů ukončit, je to jeho rozhodnutí a není třeba hledat, kdo za to může.

Projevte zájem

Za sebevražednými myšlenkami i činy často bývá pocit bezvýchodnosti z tíživé situace, touha po jejím vyřešení, touha po klidu a úlevě, touha zbavit se bolesti, samoty. Bývají to situace, které se dají řešit i jinak než sebevraždou. Ve chvíli, kdy je ale hlava plná černých myšlenek, prostě nejsou řešení viditelná, nebo se zdají nerealizovatelná. Nebojme se projevit zájem a s člověkem plánujícím řešit životní svízel sebevraždou otevřeně mluvit. Nebojte, mluvení o sebevraždě nepodporuje chuť si ublížit (pokud výslovně nebudeme říkat, že je sebevražda dobrý nápad). Rozhovor může přinést podporu, pocit, že v tom člověk není sám, možnost mluvit o tom, co tak tíživého se děje, že nevidí jinou možnost, atd. Rozhovor dává šanci vnímat i jiné možnosti řešení.

Obraťte se o pomoc

Někdy máme pocit, že situaci musíme zachránit sami. Zvlášť ve chvíli, kdy jsme první a jediní, komu se dotyčný svěřil se sebevražednými myšlenkami. To ale neznamená, že zátěž a odpovědnost za veškerou pomoc musíme převzít my. Často to nejlepší, co můžeme udělat, je vyslechnout ho a podpořit ve vyhledání odborné pomoci. Prvním krokem může být například volání na krizovou telefonickou linku – je anonymní a pracovníci linky si s takovým hovorem umí poradit. Kontakty na krizové linky najdete např. na www.capld.cz

Vyhledejte pomoc sami pro sebe

Odrazovat potenciálního sebevraha od jeho úmyslů je náročné. Pomoc a podporu si zasloužíme i my. Neváhejme na krizovou linku zavolat též nebo si říci o přirozenou podporu svými blízkými.

Autorka Mgr. Kamila Kudlvasrová pracuje na krizové lince pro děti a mládež, v krizovém centru a jako terapeutka.