Pro mnohé psychology i psychoterapeuty bývá dítě těžkým klientem. Ne každý máme talent si s dětmi porozumět, získat jeho důvěru, ba co víc – rozhovorem mu pomoci. Přesto děti do našich konzultoven vstupují, jsou našimi klienty, potřebují pomoc a někdy jde o vážné situace, kdy se rozhoduje o jejich dalším osudu.
Mýty o komunikaci s dětmi
Ohledně komunikace s dětmi vzniká spousta mýtů i chyb. Představte si situaci, kdy se 6letá Kačenka vrací z víkendu u rodičů zpět do ústavu či zařízení pro okamžitou pomoc dětem (například Klokánku). Viditelně je roztržitá, má pár modřin, je plačtivá. Vás čeká zjistit, co se o víkendu stalo. Když zadáváme tuto modelovou situaci, často slyšíme odpověď: „Budeme si spolu hrát, já ji u toho budu pozorovat a ona mi to určitě na hračkách ukáže samovolně, sama od sebe. Rozhodně se jí přímo nezeptám.“ A jsme u prvního mýtu, kdy si myslíme, že skrz hru nám „dítě samo ukáže“, co potřebujeme vědět. Jistě je hra výborný prostředek komunikace, ale i dítě by mělo vědět její záměr. Vraťme se zpět k modelové situaci, kdy pouze menšina dotázaných pracovníků umí říci: „Víš Kačenko, všiml/a jsem si, že máš na rukou modřiny, hodně pláčeš, a já mám o tebe strach, co se stalo. Rád/a bych to zjistil/a.“ Jen menšina dotázaných volí autenticitu a férové sdělení. A právě takový způsob komunikace s dětmi je základem. Bohužel ho zastiňuje další mýtus, že když budeme pravdiví a upřímní, tak dítě zastrašíme a ono se „sekne“. Mýtů je ještě mnoho, ale pojďme se naopak inspirovat některými doporučeními, jak s dětmi mluvit, které vycházejí ze zkušeností autorky článku. U všech následujících doporučení zohledňujte věk dítěte, jeho mentální schopnosti, aktuální stav, tak aby vám rozumělo.
Transparence a férovost
Dodržujte dva základní principy v rozhovoru s dítětem:
Jsme transparentní.
Jsme féroví.
CO TO JE TRANSPARENCE
Dítěti jednoduše sdělujeme, kdo jsme a proč s námi má mluvit. Nic nezatajujeme, na nic si nehrajeme. Vysvětlujeme, proč se ptáme na to či ono. Objeví-li se u nás či u dítěte emoce, nebojíme se o nich mluvit, ani o těch svých. Dáváme dítěti prostor k jeho otázkám.
CO TO JE FÉROVOST
Dítě je partnerem v rozhovoru, nejsme víc než ono. Když něco nevíme nebo něčemu nerozumíme, přiznáme to. Sdělujeme mu pravdu, známe-li ji. Pokud si díky odpovědím, kresbám či chování dítěte uděláme o něm či jeho rodině závěr/hypotézu, vždy mu ji nahlas nabídneme a vyzveme dítě k názoru na sdělené.
Hra a jiné kreativní techniky jako prostředek komunikace
Mluvit s dítětem o jeho životě, názorech, vztazích a přáních se dá různými způsoby. Rozhovor lze doplnit o další podpůrné nástroje. Ty pomáhají dítěti se spoluprací, motivací a pomáhají získat důležité informace i jinak než přímou otázkou z očí do očí, tedy možností odpovědi psát a kreslit na papír, třídit do krabiček, říkat za plyšové zvířátko nebo pomocí deskové hry. Vyvarujme se již zmíněného mýtu – tedy že „problém dítěte se sám ve hře ukáže“. Přestaňme tajnůstkařit a držme se oněch 2 principů – transparence a férovosti i při použití kreativních technik. Jak je uplatnit? Dodržujte tyto zásady:
Dítěti je vysvětlena zvolená kreativní metoda – proč ji použijeme a k čemu bude.
Kreativní technika je pomůckou pro vedení rozhovoru, je jeho součástí nikoli jediným prostředkem komunikace. Základem je vždy rozhovor.
Nepřežeňme to s využitím příliš velkého množství kreativních technik v rámci jednoho rozhovoru.
Dítě jako spoluautor hypotézy
Objeví-li se důležité informace, které dítě v průběhu rozhovoru či použití kreativní techniky sdělí a které v nás vyvolají hypotézu (například o tom, co se děje v rodině/životě aj.), dítěti tuto hypotézu férově řekneme. Nic netajíme, a ještě hůř nepíšeme tuto hypotézu bez vědomí dítěte do jeho spisu či do zprávy zasílané jiné instituci. Svou hypotézu dítěti odkryjeme. Sdělujeme mu, co jsme od něj slyšeli, zjistili. Buď může dítě potvrdit naše domněnky, možná i přidá další vysvětlení a další dokazující příhody, nebo má šanci nám hypotézu vyvrátit. Díky tomu není dítě objektem tajného pozorování, ale je partnerem, který se podílí na výstupech sám o sobě.
Představte si, že by otec byl označen za násilníka jenom proto, že ho dítě v technice Kresba začarované rodiny nakreslilo jako velikou gorilu a mámu jako rybičku v akváriu. Kdybychom tento test nedoplnili dalším dotazováním a rozhovorem, tak bychom celé rodině velmi ublížili. Když ho naopak doplníme dalšími dotazy a chceme vědět, proč to takto dítě nakreslilo, dozvíme se například jednoduché vysvětlení: „No, táta je přeci veliký jako ta opice a je stejně tak chlupatý. A mamka? Vy neznáte Nema? To je přeci ta rybička, ta z toho kresleného filmu, co všem pomáhala jako moje mamka…“
Zrádné sugestivní otázky aneb Ptejte se jinak
Sugestivní otázky jsou uzavřené a jsou velmi nebezpečné, manipulativní. Např.: „A nemyslíš si, že by bylo lepší to oznámit učitelce?“ nebo: „Je ti to alespoň líto, že jsi ho tak uhodil?“ Co asi dítě odpoví? Samozřejmě to odkývne, protože to přesně chceme. Sugestivní otázka nemá informační hodnotu. Jediným jejím účinkem je manipulace a ošetření sebe sama (tedy pracovníka), že dítě donutil otázkou k pokoře či souhlasu, k potvrzení provinění. Pracovník se vlastně ptá kvůli sobě. Místo toho, aby nahlas řekl například „Víš, já prostě nechápu, proč jsi nešel za učitelkou, když se to stalo.“, tak svou emoci promítne do otázky. Dítě většinou cítí nátlak, a tak ví, jak má odpovědět, aby vyhovělo. Jen otrlé děti odpoví opačně. Nejsmutnější příkladem sugestivní otázky, se kterou jsme se nedávno setkali, je tato:
„Nemyslíš si, že máma pila alkohol taky kvůli tobě, protože s tebou byly problémy?“
Bohužel, sugestivní otázky jsou pokládány často. Ani si to neuvědomujeme.
Sugestivní otázkou většinou nezjistíme pravdivou/důvěryhodnou odpověď. Kam ale vymizela pravda? Jak se tedy ptát:
Použijete-li uzavřenou otázku, snažte se, aby byla jednoduchá a zvídavá.
Použijte otevřenou otázku (nejčastěji začíná slovy Jak, Co, Jaký, aj.).
Použijte alternativní otázku (dáte vybrat dítěti mezi několika odpověďmi), nezvládá-li otázku otevřenou.
Dítěti pomáhá, když mu někdy k otázce řeknete, proč se na to či ono ptáte. Rozumí pak vašemu záměru, ví, kam míříte. Je to fér a díky tomu dítě odpovídá důvěryhodněji.
Pokládejte vždy jen jednu otázku v jednu chvíli.
Nebojte se dítěti sdělovat, o čem přemýšlíte, když slyšíte jeho odpovědi. Buďte autentičtí.
Zaregistrujete-li, že jste byli v otázce sugestivní či manipulativní, zůstaňte féroví – omluvte se a zeptejte se znovu a jinak.
V textu byly využity informace z metodické příručky „Mluvíme s dětmi“ od stejnojmenné autorky.
Tato metodická příručka je součástí komunikační sady pro vedení rozhovoru s dětmi Focus Box. Dozvíte se v ní, jak přizpůsobit komunikaci dítěti a jak rozhovor strukturovat.
Autorka
Veronika Lošťáková
Psycholožka pro rodiny s dětmi, psychoterapeutka v systemickém přístupu a autorka komunikační sady pro rozhovor s dětmi Focus Box. Zároveň je vedoucí lektorkou komunikačních kurzů v neziskové organizaci Velký vůz Sever, která se zabývá vzděláváním sociálních pracovníků a pěstounů, supervizemi pro sociální oblast a dalším vzděláváním pedagogických pracovníků.
Velký vůz Sever –